Prodej zlatého pokladu ČNB

Vznik a historie zlatého pokladu   

Historie národního zlatého pokladu sahá až k roku 1918, tedy do doby vzniku Československé republiky. Nový stát potřeboval peníze, které získal v podobě Půjčky národní svobody. Na jejím splacení se tehdy podíleli nejen drobní řemeslníci, ale i prostý lid, jež cítil novou vlnu nadšení a vlastenectví. Sbírky probíhaly po celé zemi, občané nosili zlato, zlaté mince i medaile, na půjčku se vybralo 50 300 korun a na zlatý poklad 2183 gramů stříbra a 81 gramů zlata. Za hlavního organizátora lze považovat prvního ministra financí Alosie Rašína. Jeho zásluhou se Československá koruna brzy stala jednou z nejstabilnějších evropských měn. Svůj podíl na rozšíření národního pokladu měli zajisté i legionáři, kteří se vraceli z ruské fronty.

Avšak hlavní zásluhu na rozšíření pokladu měl export cukru a v neposlední řadě i velice dobré hospodaření státu. Poklad tak rychle rostl a z 41 tun zlata (v roce 1925) se rázem stalo 112 tun (v roce 1938). Bohužel během druhé světové války utrpěl velké újmy. Část rozkradli Němci, část byla zabavena Američany a Angličany. V roce 1982 nám byla určitá část (cca 18,4 miliardy) vrácena formou zlatých cihel, rakousko-uherských a amerických zlatých mincí a československých dukátů.

Po roce 1989 čítal poklad 105 tun ve zlatě a vzácných zlatých mincích. Následně v roce 1992 bylo zlato (102 tuny) rozděleno mezi nově vznikající státy Českou republiku a Slovensko v poměru 2:1. České republice tak zbylo 63,289 tuny zlata a zlatých mincí. A nebýt let 1997 a 1998 a guvernéra České národní banky Ing. Josefa Tošovského, mohlo být národní bohatství dále rozšiřováno. Místo toho se v roce 2012 ve státních trezorech ukrývalo „pouhých“ 13,5 tuny zlata.

Prodej národního zlatého pokladu

Koncem devadesátých let minulého století hodnota zlata dlouhodobě rostla. A právě z tohoto důvodu se jeví jednání ČNB, v čele s Ing. Josefem Tošovským, překvapivé až nepochopitelné. Ta se postupně ve dvou fázích zbavila 56 tun zlata. První fáze – 25 tun – proběhla roku 1997, druhá ve výši 31 tun zlata o rok později. Kam se zlato podělo? ČNB ho prodala Německu za dluhopisy, čímž získala 16,4 miliardy korun.

vlajka-cr

Podle deníku Právo se tímto prodejem Česká národní banka připravila nejméně o 27 miliard korun. Zlato bylo prodáno v poměru 9,6 amerických dolarů za gram zlata (300 dolarů za trojskou unci), v loňském roce to bylo okolo 43 dolarů za gram. A jeho cena stále roste.

To všechno se stalo bez vědomí veřejnosti. Na celý problém upozornil až novinář Stanislav Motl, který dlouhá léta věnoval pátrání po osudech československého zlata. Když se v roce 2000 obrátil na Českou národní banku, aby mu poskytla informace o prodeji našeho zlata, byl odmítnut a nikdo se k této události nechtěl vyjadřovat. Až jeho reportáž vyvolala v občanech republiky zvědavost a potřebu znát okolnosti prodeje. Z tohoto důvodu se Česká národní banka vyjádřila prostřednictvím ředitele odboru Radka Urbana. Ten, očividně nedostatečně seznámen s problémem, hovořil o prodeji zlata a důvodech, které k němu vedly. Na závěr zmínil: „Ekonomické zákonitosti převážily nad sentimentem. Na tom ostatně není nic špatného v situaci, kdy si sentiment ani nemůžeme dovolit.“.

Ve výroční zprávě ČNB z roku 1998 se dočteme, že o prodeji bylo rozhodnuto po zvážení poklesu významu zlata jako rezervního aktiva, jeho dlouhodobě klesající ceny a tím i nízkých výnosů z jeho držení. V té době pravděpodobně převládal názor, že kdo prodá později, bude v horší situaci. Navíc existovaly obavy, že země vstupující do evropské měnové unie mohou po vstupu prodat větší část ze svých zásob.

V roce 2012 ve snaze o obhajobu viceguvernér ČNB Mojmír Hampl zmínil, že z prostředků získaných prodejem národního pokladu byly nakoupeny cenné papíry, které narozdíl od zlata nesou úroky, které jsou pro banku mnohonásobně výnosnější.

Další nevyřešenou otázkou zůstává osud milionu a půl nerůznějších zlatých mincí (Svatováclavské dvojdukáty a pětidukáty, měny evropských zemí ve zlatě a v neposlední řadě i mince z doby Marie Terezie. K tomuto problému se ČNB dodnes nevyjádřila.

Skutečný důvod prodeje většiny národního pokladu zůstane nám, obyčejným občanům České republiky, asi navždy utajený a nepochopitelný. Ať už za to může neschopnost ČNB a odpovědných lidí přiznat si chybu, nebo jiné důvody, které nemohou být z pochopitelných důvodů zveřejněny. Co víme jistě, je to, že národní poklad, který byl v podstatě budován nadvakrát a díky solidaritě obyčejných občanů a malých řemeslníků, je z větší části v nenávratnu. Doufejme, že nám nebude jednou chybět.

2 komentáře

  1. Karlos napsal:

    Prodej zlatého pokladu byla pro mě normální vlastizrada a krádež za bílého dne. Prvorepublikový politici se musejí otáčet v hrobě.

  2. George napsal:

    Vidím to naprosto stejně ! Ten, kdo o prodeji zlata (zejména zl. mincí) rozhodl, by měl jít před soud. Pro krátkodobý – okamžitý efekt, doslova spláchl do záchoda několikagenerační snahu a práci na budování zl. pokladu čs. národa…

Leave a Comment